Ken Kesey

Ken Kesey čti kýzi (1935 – 2001) žil celý život v Americe. V jeho tvorbě hraje zásadní roli životní zkušenost s halucinogeními látkami, které jako dobrovolník zkoušel v rámci odborného výzkumu. Pod vlivem nabytých zkušeností napsal právě román Vyhoďme ho z kola ven (1962), který většinou známe spíš pod jeho filmovým názvem Přelet nad kukaččím hnízdem (Miloš Forman: 1975). K další tvorbě patří například Tak mě někdy napadá (1964), Skříňka s démonem (1986) a některé další. Studenty většinou zaujme fakt, že některé jeho knihy byly napsány přímo pod vlivem omamných látek. Pro Keseyeho tvorbu platí, že v centru bývá jedinec, který nezapadá do většinové společnosti, je jí ničen a tlačen někam, kde si to nepřeje.  

Poznámka: žákům se text může číst obtížně kvůli vizím vypravěče, které se mohou zdát zmatené.  

Než se pustím do samotného rozboru, nezaškodí několik komentářů z Booxy:

Ukázka 5:

Ghoulman 6. 6. 2016: Keseyovo opus magnum skvěle demonstruje, jak nesmyslné je druhého soudit na základě mentální “odlišnosti” a to velmi účelným způsobem. Poukazuje na starou odvěkou pravdu, že každý člověk bez výjimky (svým způsobem) je vlastně šílencem.... 

Rames 9. 12. 2019: Formanův film jsem pochopila jako definici přátelství, obraz kamarádství a hrdosti. Kniha je ale jiná, nevidíme jen kámoše, kteří jsou tyranizovaní hlavní sestrou, ale především nemocné muže, kteří zoufale potřebují pomoc a místo ní se jim dostává trestů  v podobě elektrošoků, pravidel, nesmyslných rozborů myšlenek a snů. To umí sestra Ratchedová mistrně používat k ovládání pacientů. A najednou její dokonalou iluzi skvělých výsledků naruší optimistický McMurphy, vtrhne na oddělení jako rudý býk a vlije do zkornatělých tepen novou naději. 

Lusk_lusk 9.10.2013: Stejně jako ve většině komentářů, ani já se nemohu vyhnout zmínce o Přeletu. Knihu jsem přečetla až v dospělosti, v době, kdy jsem měla pocit, že film znám na zpaměť a přesto, nebo právě proto, že jsem ho viděla snad rok co rok, jsem mu nevěnovala dostatečnou pozornost. Najednou jsem získala pocit, jako by mi kniha odkryla ještě jednou tak velikou plochu příběhu, než jaký je možno vstřebat z filmu. Zde se nedá říct, že je kniha lepší, nebo že teprve film dodal příběhu kouzlo. Prostě se jedná o dva díly jedné úžasné skládačky (nebo snad že film je výsekem z knihy?). To, co je na knize krásné, Forman úplně vypustil a na druhou stranu Kessey nevykreslil hlavní dějový motiv tak, jak se to následně podařilo Formanovi. Je přece skvělé, že místo jedné skvělé knihy, nebo jednoho skvělého filmu máme možnost dvojího kulturního vjemu, který nám navíc otvírá veliký prostor pro polemiky.